Třetí nebo na třetí?
Třetí, nebo na třetí?
Nastala chvíle, kdy jsem si uvědomila, že rozumově prostě stále nedokáži připustit, jak je vůbec možný zázrak zrození. Teď nemyslím to, že v mé děloze již tři čtvrtě roku roste dítě – to jsem s radostí a nadšeným očekáváním přijala a užívala si to splývání v láskyplných mateřských energiích. Teď ale nastala chvíle, kdy rodím a vážně nechápu, jak se to dítě může dostat ven. Najednou mi připadalo, že nerozumím pokynům, jak dýchat, jak tlačit – tedy rozumět se dá opravdu jen v hlavě. A najednou jsem cítila takový záblesk, okamžik, ve kterém jsem se propadla někam dál. Mysl se neměla čeho chytnout a já se ocitla mimo – mimo své tělo. Jako bych byla někde nad tím vším. Byl to nádherný pocit absolutního klidu a nadhledu. Ono se to děje. Mé tělo ví. Já to nemusím kontrolovat. Nemusím se bát, ničeho. Ale hned jsem se zase vrátila a to už byla hlavička venku a já byla zaplavena všemi těmi extatickými pocity těla, otevřena láskyplnému prožívání srdce i absolutnímu porozumění na úrovni mysli. A v té chvíli mi blesklo hlavou: „To je nádhera, hned bych šla rodit znovu, třeba zítra.“
No, počkala jsem si na to další dva roky, kdy jsem ze záplavy hormonů při kojení plynule přešla do hormonální bouře dalšího těhotenství, dalšího porodu. I podruhé to byl extatický zážitek. A v mysli mi proběhlo: „To je ale škoda, že to bylo naposledy. Porod je tak úžasný, že bych jej ráda zažila znovu.“ Ale mít další dítě jsem nikdy neplánovala, vždyť jsem měla krásného kluka a teď i holčičku, přesně jak jsem si vždycky přála.
Protože jsem nebrala antikoncepci, ta možnost otěhotnění tam někde byla zasunutá a já se vlastně uklidňovala tím, že mít třetí dítě by se zvládlo – i když zrovna v té době jsem si začala užívat to, že už děti odrostly a začínám mít víc času. Takže když jsem otěhotněla potřetí, bylo to sice nečekané, ale přijali jsme to já i můj muž jako fakt – čekáme třetí dítě, no a co. Rozhodla jsem se, že tentokrát nepůjdu k doktorce hned, protože proč si dělat problémy dřív než je to zapotřebí. Takže jsem dělala, jakoby nic. Teď mi připadá, že to zní dost hrozně, „jakoby nic“. Ale uvnitř jsem měla spoustu otázek. Vždyť všechno mi v mém životě tak krásně zapadalo. Všechno, co jsem si přála, se mi splnilo a plnilo. Všechno vycházelo. Prožívala jsem zrovna období obrovského otevření srdce a lásky, cítila jsem velké napojení, začala jsem společně se svým mužem pořádat řízené meditace a otevíral se mi nový svět ženství.
Ani nevím kdy, ani jak, ale odněkud se vzala myšlenka, že třeba potratím a aspoň se mi do toho nebudou motat doktoři, říkala jsem si. Měla jsem pocit, že jsem na ty doktory konečně vyzrála. A vlastně těch prvních 13 týdnů těhotenství tak nějak uteklo a jak se ukázalo později, já žila v sladkém opojení nevědomosti. Vnímala jsem přicházející dušičku velmi silně a nalaďovala se na ni, abych si mohla zvědomit to „proč“. A protože tenkrát by mne ani ve snu nenapadlo, jak to vše bude pokračovat dál, vysvětlovala jsem si to, co jsem vnímala tak, že ta dušička má tři anděly a musí to tedy být výjimečný človíček. Cítila jsem obrovskou lásku těchto tří andělů.
Když bylo jasné, že to děťátko myslí vážně, šla jsem k doktorce a ta se hned divila, jak mám velké bříško – no mně to ani nepřišlo, protože jsem tentokrát ani nepřibírala. No a za chvíli na ultrazvuku hlásí: „Maminko, vy čekáte dvojčátka.“ Sice bych to nikdy nečekala, ale probudila se ve mne taková ta dětská představivost a vlastně jsem na sebe byla hrdá. Zářila jsem štěstím. Tato fáze štěstí a nechápavého kroucení hlavou trvala další 2 týdny. Ležela jsem na lehátku na speciálním ultrazvuku a těšila se, že se konečně dozvím, jestli jsou dvojvaječná nebo jednovaječná. A v tom pak doktor hlásí: „Oni jsou tam tři“. V té chvíli jakoby se zhroutilo všechno. Trojvaječná trojčata – tři moje vajíčka a tři oplodňující spermie.
Tak tedy oni to nebyli tři andělé jedné dušičky, ale rovnou tři dušičky? Teď už jsem nechápala vůbec nic. A když jsme tam takhle stáli s mým mužem, ještě k tomu nám řekli, že to jedno děťátko je menší a necitelně nám oznámili, že by doporučili fetoredukci, i když už je trochu pozdě v 15. týdnu. Sice jsem o tom nic nevěděla, ale představa, že dvě z dětí přežijí na úkor toho, že se budou vyvíjet vedle umírajícího třetího dítěte, mi přišla absolutně nepřijatelná. Takže si jen pamatuji, že jsem jen rezolutně vyslovila „Všechny nebo nic.“ Takové ponaučení se mi v životě pak hodilo mnohokrát, protože někdy opravdu musíme něco pustit a nevíme, jestli tím získáme všechno nebo naopak všechno ztratíme. Něco musí umřít, aby něco jiného žilo, jen já v té chvíli ještě nevěděla, co – anebo snad kdo nebo který? Kdy a jak? A už vůbec jsem nevěděla proč.
Hlavně se v té chvíli zbortily mé naděje na normální a přirozený porod – tedy namlouvala jsem si sice, že to možné je a snažila se všude najít případ, kdy se to podařilo. Přitom jsem se ale postupně dozvídala další kruté pravdy – třeba to, že vícečetná těhotenství končí předčasným porodem a nedonošenými dětmi. Dělala jsem si vlastní statistiku váhy narozených trojčat (založila jsem si webové stránky, kde jsem si všechny informace ukládala www.trojcata.estranky.cz a komunikovala s dalšími ženami), ale ani maximální váha 2,5 kg mne neutěšila, naopak mne děsila představa dítěte o váze 0,9 kg a až dvou měsíců v inkubátoru. Myslela jsem taky na své další dvě děti. Můj muž byl najednou postaven do role otce-živitele a najednou měl převzít veškerou odpovědnost. Tak jak se otevíralo mé ženství, najednou byl on konfrontován se svou mužskou rolí. Do té doby totiž veškeré naše finance tak nějak plynuly po ženské rovině, kdy já spoléhala na hojnost Matky Země a peníze přicházely a odcházely, ani nevím jak. Já teď měla být strážcem domácího krbu, matkou a pečovatelkou pěti dětí a on tím lovcem, bojovníkem a ochráncem.
Na jedné straně jsem měla v té době opravdu štěstí na nenadálé, až neuvěřitelné příjmy a hlavu si zaměstnávala tím, že jsem hledala kočárky pro trojčata, auto pro 7 lidí, vytvářela své webové stránky nebo dokonce psala email senátorovi s žádostí o zrušení poplatků za pobyt dětí v nemocnici (to pak opravdu zrušili) a dokonce se mi již doma začínaly kupit tašky s dětskými oblečky. Ale na každou otázku ostatních, jak že to budeme dělat, jsem vždy odpověděla: „To se ukáže až po porodu.“ Dál jsem neviděla. To jsem ještě netušila, že pro mne to opravdu bude jen cesta k porodu.
Na druhé straně jsem komunikovala s těmi třemi andílky – už kdysi na začátku jsem jim dala jména, jen na to jedno jsem stále nemohla přijít. Nechtělo se ukázat. Byla s ním těžká řeč. Ono se bálo. Bálo se vůbec přijít na tento svět, vstoupit znovu do těla. A možná tam za celou dobu ani nevstoupilo. Nebo jen na kousíček, na chvilku? Přicházeli z místa, kde je nekonečná a bezpodmínečná láska a tu také přinášeli s sebou. Byli opravdu jako andělské světelné bytosti, které se rozhodly pro svou cestu na naši Zem, skrze mé tělo. Mé tělo tuto možnost i výzvu přijalo. Já jsem ji vlastně sama nabídla, když jsem si tenkrát v poporodní extázi přála rodit potřetí. Tak jsem já měla to štěstí, že jsem se napojila na jejich nesmírnou lásku. Byla jsem to já, kdo jim ukázal, že bytosti na této Zemi jsou takové lásky schopny, i když v ní nejsou ponořeni napořád. Vlastně jsem se toho malého snažila přesvědčit, ať to zkusí. Že jsou s ním přece další dva, kteří do toho šli také. Že se nemusí bát.
Ale kromě toho se do mého života promítal v různých formách strach – ať již jako strach z porodu císařských řezem, strach z toho, že by mohly být děti postižené, že budou malé, nedonošené, že je nebudu moct mít u sebe, jako jsem měla své první dvě, že mi je nedají na bříško, že na mne nevykulí poprvé ty své krásné oči a nenajdou si svou první cestu k bradavce, že je nebudu moct kojit, když budou v inkubátoru, nebo že k nim nebudu cítit takovou lásku, když budu daleko od nich, nebo že budu zanedbávat své větší děti, že to prostě nezvládnu, případně že tu svou krizi nezvládne můj muž, nebo že to nezvládneme oba.
Byla jsem v tom sama. Člověk si uvědomí, že kdykoliv opravdu o něco jde, tak jste na to vždy jen vy sami. Ne, že by vám nikdo nepomohl, ale nikdo nemůže to rozhodnutí udělat za vás. Ono je to těžké, když musíme převzít zodpovědnost sami za sebe. Ti tři andílci se nějak stále nemohli dohodnout, ale musela jsem se rozhodnout i já. Fakt, že se mé břicho kvantovými skoky zvětšuje a v mé děloze rostou tři plody, nezbývalo než přijmout a já je dávno přijala. Stejně jako jsem tyto tři dušičky přijala do svého otevřeného srdce. Rozhodnutí ale musím učinit i na úrovni mysli a rozumu – tedy rozumně to moc nešlo. Tady totiž žádná logika nefunguje, nic nedává smysl – tedy aspoň ne tak, jak jsme zvyklí. I tohoto rozhodnutí jsem se bála, protože šlo o život. O život mých dětí. Snad i o vědomé početí, i takto zpětně? Snad jsem celé to těhotenství ze začátku brala je tak „samo sebou“ a pak se to nějak zvrtlo ráz naráz. Já jsem je vědomě vůbec do své dělohy nepozvala, nečekala jsem je, už vůbec ne všechny tři.
Chtěla jsem ale stále nějaké potvrzení od někoho, protože jsem si sama chvílemi nevěřila. Neměla jsem důvěru v sebe, natož v to, že se dokážu správně rozhodnout. Vlastně jsem ani nevěděla, o čem se já teď mám rozhodovat, když karty jsou vlastně rozdané. Ale je tah na mne. Já jediná se k tomu nevyjádřila vlastně vůbec. Ano, mluvila jsem s nimi, přemlouvala jsem je. Ale ani tam jsem si chvílemi nebyla jistá, jestli si to jen nenamlouvám. Přála jsem si, aby mi někdo aspoň poradil. Narazila jsem náhodou na jednoho osvíceného člověka v Austrálii – ten by to měl vědět, uklidňovala jsem se. Potvrdil mi, že se ani ty tři duše nemohou rozhodnout a řekl, že se musím rozhodnout já. Že se mohu rozhodnout, jak budu chtít, ale musím za své rozhodnutí převzít plnou odpovědnost. Ono to zní trochu jako taková základní poučka, ale když to cítíte v těle, v žilách, v kostech, v děloze, dostane to jiný rozměr. Rozhodnout se pro život nebo pro smrt? Ale v uších mi znělo: „Jakkoliv se rozhodneš, budeš to rozhodnutí obhajovat jen sama před sebou.“
Kdybych se rozhodla už tenkrát pro potrat nebo snad pro fetoredukci, lidé by mne soudili a mnozí i odsoudili. Kdybych potratila samovolně, tak by mne litovali. Ale o to nejde, nejde o to, jak to vidí ostatní, před nimi se nemusíme obhajovat. Já se už tenkrát rozhodla „Všechno nebo nic.“ Ale to jsem si ještě úplně neuvědomovala, že na nevědomé úrovni jsem si tuto zkušenost sama přitáhla, teď jen ji přijmout na té vědomé. Teď jen to říct naplno, převzít za to odpovědnost. Vzpomněla jsem si na citát z filmu Matrix: „Ty jsi sem nepřišel se rozhodnout, ty jsi se již dávno rozhodl. Teď jsi sem jen přišel pochopit, proč ses tak rozhodl.“ Nechtělo se mi. Myslela jsem, že na to nemám vlastně ani žádný nárok, protože jak by se to vůbec mohlo stát. Jak bych si vůbec mohla přát smrt svých dětí. Jsem snad temná bohyně Kálí? Ale ono to tak nebylo. Já jsem dala nabídku, oni ji přijali. Vlastně to bylo předem dané. Ale kdyby vám někdo řekl, jak ten film skončí, možná byste se ani nedodívali dokonce. Takže jedno po druhém, pěkně si to prožít, na všech úrovních. Pocítit to v těle, přijmout to v srdci a rozhodnout se na úrovni mysli.
Až při jednom rozhovoru, po krásné, uvnitřňující masáži, jsem bezděčně vyřkla to, co jsem se bála vyslovit: „Kdybych si mohla vybrat, tak bych si vybrala ty děti teď nemít.“ A bylo to venku. Teda jen nahlas řečeno. Jinak byli stále uvnitř. Stále mne naplňovali svou bezvýhradnou láskou, která mi jen potvrzovala, že ať se rozhodnu jakkoliv, ta láska je bezpodmínečná, nekonečná, všudypřítomná, tady a teď. Stále mne obklopovali svým andělským světlem. Žila jsem 8 týdnů paradoxem bezpodmínečné lásky mísící se s návaly strachu, žila jsem s pocitem výjimečné matky, která dá život trojčatům, žila jsem s pocitem, že se rozhoduji pro jejich smrt, žila jsem s pocitem, že přijímám vše tak, jak je. Velká Matka může život dát stejně jako vzít - přijímám světlou i temnou stránku bohyně, život i smrt.
A mezitím se mi břicho kvantovými skoky zvětšovalo, až nabylo takového rozměru, že jsem vypadala opravdu jako těsně před porodem. Vlastně mi mé rostoucí bříško a každodenní povinnosti ani moc nedávali příležitost o tom nějak dál přemýšlet. Všechno ostatní bylo vlastně odsunuto někam do pozadí, protože realita a fyzická hmota byla prostě daná, a já se opravdu ve skrytu duše těšila na miminka. Ten den jsem odeslala závaznou objednávku na kočárek pro trojčata a taky zavolala na úřad ohledně pečovatelky. Už jsem v kalendáři měla napsané, že končím 23. týden, tak jsem si říkala, že už je to na 100% a že svou zkoušku víry a lásky jsem ustála. Dokonce jsem i zapomněla, že mi jasnozřivý mnich ze Srí Lanky říkal, že prý ve 23. týdnu půjdu do nemocnice, i když mne po mém úleku, že tam budu muset tak dlouho ležet, uklidnil tím, že tam nebudu dlouho. Vždy se nám dostane jen to, co máme slyšet. A byla to pravda.
Před půlnocí mi praskla voda, tak jsem jela sanitkou sama do porodnice. K mému překvapení byli lékaři docela v klidu a jen mi nasadili infuze na zastavení kontrakcí a zdálo se, že je vše v pohodě. Jenže já jsem cítila, že se mi děložní hrdlo otevírá. Nechtěli mi nejdřív věřit, ale opravdu to tak bylo a šlo to neuvěřitelně rychle. Prostě se sám spustil porod – tedy pro doktory to oficiálně byl ještě potrat. Paradoxně, kdyby to bylo o pár dnů později, byl by to už porod. Uvědomila jsem si, jak to musí být pro některé ženy hrozné. To ale nebyl můj úkol. Stejně tak necitlivá komunikace ze strany lékařů, kteří mi před dalšími třemi maminkami s bříšky dali na výběr: „Tak teď si můžete vybrat přirozený porod, který je vhodnější pro vás, anebo císař, při kterém dáváte šanci dětem.“ Já ale již byla rozhodnutá. V té chvíli jsem pocítila, že se mi plní mé přání, že takhle to má být, že toto je ta cesta, kterou jsem si podvědomě vybrala, že mohu zažít další přirozený porod. Naplnilo mne to obrovskou energií. Vůbec jsem nepochybovala. Chvíli mne nechali stát jen tak na chodbě, ale já si zalezla na sál a sedla si na vak, jako u svých prvních porodů. Ponořila jsem se do sebe a mluvila se svými dětmi - na rovinu. Říkala jsem jim, že si mohou vybrat sami, jestli tím porodem chtějí projít anebo chtějí odejít hned. Cítila jsem, jak odchází. Nechala jsem je odejít. S láskou. Stejně jsme všichni jedno, takže neodchází úplně. Zůstávají v mém srdci, které otevřeli opravdové bezpodmínečné lásce. To se nedá ani popsat, to se musí prožít.
I tento porod byl pro mne spirituálním zážitkem s takovým otevřením, při kterém se mé tělo také dostalo do extatických výšin. Nezáleželo v té chvíli na tom, co se dělo ve hmotě, jak to vše probíhalo. Já vnímala jen to krásné. Nebojovala jsem, ani s doktory ne. Bylo to tak rychlé a byla jsem sama, takže jsem na to ani neměla sílu. Dokonce jsem s vděčností přijala i to, že mne nakonec na chvíli uspali. Když jsem se probudila, bylo to jako kdybych se probudila ze snu. Vedle mne už seděl můj muž a když mi řekl, že všichni odešli, v tom polospánku jsem jen řekla „To je dobře.“ Věděla jsem, že je to tak v pořádku. Byla jsem natolik pohlcená tím kontaktem s dušičkami dětí, že mne ani nenapadlo ptát se na jejich malinká tělíčka. Ani se mne nikdo neptal, nedali mi možnost – možná je to dobře, protože v mysli mám jen ty krásné vzpomínky na jejich andělská světelná těla. Pro mne to byla zkušenost lásky a spojení duší. Nebyl můj úkol bojovat proti zákonům a předpisům, i když věřím, že lékaři s otevřeným srdcem by se chovali jinak.
A věřte nebo nevěřte, neměla jsem pocit, že bych někoho ztratila. Když už jsem plakala, tak proto, že ta síla lásky je tak ohromná, ohromující, pohlcující. Když nikoho nevlastníš, nemůžeš jej ani ztratit. Naopak jsem mnoho získala, jejich krátkou přítomností vedle mne, ve mne, skrze mne. Jsem za tu zkušenost opravdu vděčná a jsem vděčná za to, že z ní mohu čerpat a otevírat lidi lásce, novému vnímání sebe sama i světa.
dEva Shakti
5.4.2013